Lucie přicházela do péče ve stavu, kdy běhala téměř denně. Měla pocit, že výživu má pod kontrolou – znala energetické hodnoty potravin, věděla, co je „zdravé“. Sama si sestavovala jídelníček, ale tělo jí přesto kolabovalo. Nerozuměla tomu. A právě to ji přivedlo k nám.
S pomocí nutriční terapeutky se postupně začaly vynořovat hlubší souvislosti. Dlouhodobé přetížení ze sportu, velmi nízko nastavený příjem a strach z přibírání. Zjistily jsme, že její znalosti jídelníčku sice byly technicky správné, ale chyběl jim jedna zásadní prvek: vztah k tělu. A k sobě.
S poruchou příjmu potravy se potýkala již od dětství. Ve třinácti letech její váha klesla až na 39 kg. Po letech terapie se stav částečně zlepšil, ale s přechodem na medicínu se všechno znovu rozjelo. Nové prostředí, vysoké nároky, vyčerpání a znovu probuzená anorexie, která jí tiše diktovala, co smí a nesmí.
Do nutriční terapie přišla s vnitřní motivací. Chtěla přibrat, obnovit menstruaci, cítit se silnější. Společně jsme začaly edukací, co znamená plnohodnotné jídlo, proč jsou důležité všechny makroživiny, jak tělo reaguje na stres i výdej energie. Postupně jsme ladily pravidelný režim – hlavní jídla, svačiny, druhá večeře. A především jsme hodně mluvily o sportu. Lucie běhala ráda, ale dlouho běh vnímala jako nástroj kontroly: „Měla jsem pocit, že běhám, abych si mohla něco dát k jídlu. Nebo abych to ‚vyběhala‘, když jsem snědla moc.“
Začaly jsme měnit strategii. Lucie se naučila zařazovat rychlou energii před během, třeba hroznový cukr nebo sušené ovoce a do hodiny po běhu plnohodnotné jídlo, které pomůže tělu s regenerací. Cílem bylo, aby tělo neběželo „naprázdno“ a aby se běh stal znovu zdrojem radosti, ne trestem.
Brzy si všimla, že se jí běhá líp. „Když se najím, mám víc síly a líp dýchám. Neomdlívám, netočí se mi hlava. Je to úplně jiný pocit,“ řekla na jedné z konzultací.
Jedním z těžších období bylo zkouškové. Objevila se opět silná potřeba mít věci pod kontrolou – včetně jídla. Lucie zhubla a rozkolísala si režim. Zároveň se ale dokázala vrátit. Rozpoznala, co se děje, a dokázala o tom mluvit. To byl důležitý posun. Další výzvou bylo období rozjídání, typické u sportujících lidí s dlouhodobým deficitem. Objevil se velký hlad, pocit „nedojedenosti“, který byl psychicky velmi náročný. Ale jakmile ho zvládla, začaly se objevovat první skutečné výsledky, lepší výkony při běhu, větší výdrž, radost z pohybu. A právě to ji motivovalo pokračovat. Lucie se naučila plánovat si jídlo podle potřeb těla, ne podle „pravidel“ nemoci. Vedla si fotky porcí, učila se přidávat bílkoviny a zdravé tuky, zkoumala své „zakázané potraviny“ a po malých krůčcích je vracela zpět do jídelníčku. Byly chvíle, kdy to nešlo, třeba při dietních omezeních kvůli střevnímu zánětu nebo při náhlém nárůstu váhy. Ale i tehdy, s podporou, dokázala rovnováhu najít. Dnes je Lucie fyzicky silnější, pravidelně jí, zvládá sport i studium. Ví, že některé dny budou těžší, například při stresu nebo únavě. Ale má nástroje, jak s tím zacházet. A co je nejdůležitější, přestala bojovat proti svému tělu. Začala s ním spolupracovat.
Její příběh ukazuje, že nutriční terapie není jen o jídle. Je o vztahu k tělu, pohybu, ke svým potřebám. A když se tenhle vztah začne měnit, změní se i každodenní život. Protože když tělo dostane to, co potřebuje, může se znovu rozběhnout a běžet svobodně.
Autorka: Mgr. Alena Teofil, nutriční terapeutka, Centrum Anabell, z. ú.
